Wiki vám poví něco o historii Vršovického hřbitova.
Podzim. Nikdy vítaný a vždycky krásný. Hřbitov vklíněný mezi dvě silnice. Jeden vchod a jen jeden východ. Jako v životě. První dojem dobrý - vížka kaple nakřivo. Druhý už ne. Zámková dlažba. Na hřbitově oko přece nechce vídat nové věci. Chce zborcené krovy a žulu obrostlou břečťanem. Chce vídat i hroby, ke kterým už nikdo nechodí, prohlížet si porcelánové destičky. Na jedné hezký osmiletý chlapec s židovským příjmením (+1940), na jiné starý sokolník v uniformě, pak nápadně krásná žena. Není to jako číst si příběh. Je to jako procházet se knihovnou, číst si na hřbetech názvy knih a představovat si, o čem by mohly být. A to není snadné.
Datum, jméno, datum. Epitaf si vysloužil málokdo. Užvaněnost zde vyjde draho - každé písmeno tu něco stojí. A co vlastně stojí za to, aby bylo tesáno do kamene? Vlastní verš, žert – třeba takové sudoku na náhrobní desce – se zde nevyskytuje. Za hrob sahá jen pověst, jinak už nic. Žádný cíp osobnosti, který by z něj vykukoval, nezbyde.
Kolumbárium – pěkné vitrínky, některé téměř útulné. Drobné kýče za sklem, panenky, velikonoční vajíčka. Smrt ne tak majestátní. Takhle jsem nahlížel jako kluk do králičích kotců, napadne mě. Hroby jsou vily a kolumbárium asi sídliště.
„Tak já bych si to vybral asi tady, co ty?“ ptá se společník.
Zrovna si prohlížím vnitřek jednoho výklenku. Na zažloutlé fotografii je nablýskaná Škoda 120. O vůz se opírá jeho majitel. A fotografie se opírá o jeho urnu.
(říjen – Vršovický hřbitov)
Planet R.
