Roman se dnes rozhodně nevyspal do růžova. Kocovina na něj mocně doléhá a už nejméně po páté tento měsíc, zatím co pozoruje svůj narudlý opuchlý obličej v koupelnovém zrcadle, si vehementně slibuje, že přestane pít. Nebo že aspoň nebude kombinovat pivo s panákama.
Potřeboval by se ještě aspoň hodinu válet v posteli. Jenže Fredy už se vidí venku. Skáče, pobíhá, buší ocasem do dveří i do Romanových lýtek. Fredy čili Frederic de Santa Cruz, jak stojí v jeho očkovacím průkazu, není navzdory svému jménu žádný psí šlechtic. Roman tohoto křížence border kolie s kdoví čím našel před dvěma roky jako malé štěňátko, zmateně pobíhající kolem křížku u cesty a kňučící steskem. "No jo, už du," chlácholí ho Roman, když hledá v hromádce svršků vodítko.
Včera ale bylo co oslavovat. Klapla mu spolupráce s jedním studiem, které dělá webdesign. A sídlí tady ve Zlíně. Kamarádi ho sice dlouho lanařili do Prahy nebo do Brna, ale on to vždycky odmítnul. Má to doma rád. Navíc dobrý design se dá dělat i z chatrče na Aljašce, říkal vždycky. Pokud je teda v té chajdě funkční wifi.
Romanovi pod nohama šustí čerstvě spadané listí. Babí léto, ta krásná část roku, moje nejmilejší! Zasní se na chvíli. Když se shýbne pro klacek, aby ho hodil Fredymu, udělá se mu ještě trochu šoufl. Ale kafe a sprcha to pak doma spraví.
Najednou Fredy zůstane stát. Párkrát přidušeně zavrčí, začne pobíhat v kruhu s vyceněnými zuby a pak urputně hrabat předními tlapami v hromadě hlíny a listí. Když se Roman pořádně podívá, co se děje, trčí odtud už téměř celá lidská ruka.
