Strašně dlouho tenkrát přemýšlela o volné disciplíně. Máma jí radila, ať něco zazpívá.
Však hlas mám dobrý, už v první třídě jsem přece zpívala sólo “Maličká su, husy pasu” před celou školou, když měl soudruh ředitel narozeniny. Všichni tleskali, tělocvična ten zvuk odrážela mnohonásobnou ozvěnou. Tak si mě třeba konečně někdo všimne a nakonec ze mě bude doopravdická zpěvačka! Jako Iveta Bartošová nebo Lucka Bílá. Nebo jako milovaná Whitney Houston. Když se stanu Miss, budu mít dveře otevřené kamkoliv!
Alena byla zcela ponořená ve vzpomínkách. Ach, sladké mládí! Dneska už soutěž Miss nikoho nezajímá, ale tenkrát, tenkrát to bylo terno! Znovu viděla a slyšela sebe samu, krásnou, mladou a svěží, jak v propocené dlani svírá onu osudnou přihlášku do soutěže, která znamenala svět.
Panebože, fakt mě vybrali do druhého kola! Asi na porotu zapůsobily ty moje fotky v plavkách! Plavky mi půjčila sestřenice. Byly jednodílné, vysoko vykrojené, ze žabičkového materiálu. Toužila jsem mít i takovou minisukni, snad všechny holky ze třídy ji měly, ale otec mi to zakázal, prý takové sukně nosí akorát kurvy u dálnice.
Aleně pípla na mobilu zpráva. Ten zvuk jí vrátil do reality. Už k ní v duchu nemluvilo její mladší já. Seděla zase v tom zářijovém ránu roku 2025 v autobuse číslo 136.
Koukla se na displej telefonu. Ve zprávě na Messengeru stálo, že uživatel Jiří N. ji žádá o přátelství. Taková náhoda! Ale že si vzpomněl až teď, po tolika letech?
“Příští zastávka Strašnická” ozval se nekompromisní ženský hlas, oznamující autobusové zastávky. Otázka přátelství musela zůstat chvíli nezodpovězená, teď bylo potřeba dostat se z této nacpané plechové krabice ven.
