“Chtěl se dostat na krajský odbor zemědělství. Asi mu to tady bylo málo. Ambice měl, to zas jo. Na to, že ještě nedávno byl akorát, jak bych tak řekl, podržtažka starosty,” ušklíbne se Josef Holík, Nádvorného stranický kolega. Pak rychle změní výraz. “Pardon, je mi ho samozřejmě líto, to je hrozná věc. Říkáte, že ho někdo otrávil?”
Miroslav Doubek přikývne a usrkne ze svého espressa. Josef Holík nese téměř synchronně k ústům svůj šálek, ale v poslední chvíli se zarazí, koukne se dovnitř a k tmavé tekutině přičichne. Připadá mu, že chutná trochu jinak, než obvykle.
“Co blázním, to kafe jsem přece před chvílí dělal v našem přístroji,” řekne si v duchu. “Začínám být paranoidní. Ale copak se mi někdo může divit?”
Josef Holík je najednou rád, že s ním u stolu sedí policista. Předevčírem mu manželka sdělila, že čeká miminko. Třetí dítě! Představa, že se někde v jejich blízkosti motá nebezpečný šílenec, ho teď děsí už třikrát tolik.
“Říkal jste, že pro mne něco máte,” pobídne ho Doubek. Dneska by chtěl skončit v práci trochu dřív, Zlín hraje s Libercem.
“No jo. Tohle jsem našem v Jirkově stole, bylo to založené mezi nějakýma papírama, málem jsem to všechno vyhodil.” Josef Holík mu podává papír velikosti A4. Na něm jsou vyskládaná písmenka: “Ty a tvůj brácha. Otravujete všechno okolo. Kdo s čím zachází, tím také schází.”
“Máte od toho obálku? Nebo něco, v čem to přišlo?” zeptal se kapitán.
“Nic jsem nenašel,” odpověděl Holík. “Víte, občas nám něco takového chodí. Spíš teda chodilo. Dneska nám lidi nadávají na Facebooku, akorát že to je vidíme i se jménama. Kromě těch trollů, těch je teď všude plno. Myslíte,” ukáže na papír s novinovými výstřižky, ”že to psal vrah?”
“Vyloučit to nemůžeme,” kývne hlavou Doubek. “Ale ani potvrdit. Prozatím”
Koláž pečlivě ukládá do euroobalu a prohlíží si materiály, mezi které ji někdo, nejspíš Nádvorný, vložil. Staré radniční noviny, leták z Tety, zmuchlaný kus papíru s poznámkou “Martina kadeřník” a pozvánka na “La noche de bachata” do baru Domingo. Martina Nádvorníková se Elišce nezmínila, že do oblíbeného baru chodila i s bývalým manželem, pomyslí si Miroslav. Obrázek lákající na noc smyslného tance vyfotí a najde ve WhatsAppu Eliščino služební číslo.
Zpráva se ozve jemnou vibrací. Eliška Pavlátová se na ni v rychlosti koukne, ale kolegovi odpoví až za necelou půlhodinu. Psychiatrická sestra Sabina Rottová ji zrovna otevírá dveře návštěvní místnosti oddělení 26 Psychiatrické nemocnice Bohnice. “Půjdu pro pacientku, asi se zdržela u psychologa. Ale prosím, opravdu maximálně 30 minut, jak jsme se domluvily.”
Lucie čeká jen chvilku. Velkým oknem vidí přímo do bohnického parku, pozoruje nažloutlé listí kaštanů. Dělají ještě dneska děti z kaštanů zvířátka? Napadne ji.
Pak za dveřmi uslyší dusot nohou. “V klidu, nemusíte tak spěchat!” slyší Sabinin vysoký káravý hlas, ale to už se dveře návštěvní místnosti rozlítnou a v nich stojí Lucie Kozelková. Upře na Elišku černou tužkou orámované světlounce modré oči a vyhrkne. “Takže jste ho už našli? Mýho bráchu?”
