“Honzo! Zavolej mi, až budeš moct!” Lucie Kozelková nahrává další hlasovou zprávu. Pak telefon vypne a podá ho Sabině.
Sabina Rottová, všeobecná zdravotní sestra, si ještě pořád není úplně jistá, jestli v této práci, v bohnickém blázinci, chce zůstat. Ráda se cítí nápomocná, to ano. Ale k některým pacientům cítí občas odpor. Zvlášť k starším depresivním chlapům, z kterých táhne chlast. Připomínají jí otčíma. K téhle ženské s obličejem jako ze starýho filmu cítí naopak soucit. Ale vrchní sestra ráno na poradě říkala, že je to feťačka a s takovýma jsou vždycky trable.
Lucie Sabinu chvíli pozoruje. Připadá jí sympatická, i když trochu odtažitá, tahle ta sestřička. Odhadnout rychle, kdo jí může pomoct a kdo představuje hrozbu, to se naučila už dávno. Hlavně kdo jí může pomoct dostat se k fetu.
"Za všecko může ten Nádvornej!" říká si Lucie. "Ublížil mi tenkrát a ublížil mi i teď, když chcípnul. Byla jsem čistá dva a půl roku a teď se to zas celý dojebalo." Řezné rány na ruce jí kurevsky svědí, ale poškrábat se nemůže.
Zprávu, že se Jiří Nádvorný stal obětí vraždy, se dozvěděla o týden později, než Alena Zámečníková. A stejně jako Alena, i Lucie si hned vybavila Hotel Moskva roku 1993. Ten moment, kdy stála na pódiu, Jiřího otec jí gratuloval a na hlavu posadil bronzovou korunku.
Jasně, že chtěla být první. Ale třetí, to se taky počítá. Hlavně proto, že jí nikdo nevěřil, že na to má. Že se vůbec dostane do finále.
“Tlustá bečka! Smrdí chcankama!” slýchala jako malá ve škole. Nechápala to. Ve třídě nebyla zdaleka nejtlustší. Však nejtlustší byl jeden z těch debilů z pátě třídy, co si na ni kdoví proč zasedli. A začal to on. Zmrd Nádvornej. vyhecoval ty svoje dva blbý kamarády k tomu, aby jí zmlátili. Věděla to celá škola.
“Nesmí je provokovat, však ono e to přejde,” prohlásila třídní učitelka, ježibaba Starostová na schůzce SRPŠ. Luciina máma na to neřekla nic.
U nich doma vlastně vůbec nikdo moc nemluvil, spíš se jen nadávalo, jak je všecko drahé a že ti ostatní, hajzli a lumpi, mají všecko a my nic. Jediný, kdo Lucii rozuměl, byl bráška Honzík, co tenkrát chodil ještě do školky. “Já tě ubráním,” říkal jí. Dokonce se jednou Jiřímu postavil do cesty. Malý Honzík s nudlí u nosu.
Lucie se pak jako malá holčička, v pyžamu s vláčkem, které podědila po nějakém z bratranců, každý večer před spaním modlila. Za to, aby se Jiřímu z páté třídy něco hnusného stalo. Třeba aby dostal otřes mozku. Nebo aby umřel.
Modlila se tři měsíce nepřetržitě. Pak se Nádvorní z ničeho nic z Vrbátek odstěhovali kamsi pryč. A Lucie měla klid. A všechno bylo fajn, než se to pak zhouplo do úplných sraček.
