Když Alena vystupuje z autobusu, zazvoní jí v kapse telefon. V první chvíli ji napadá, že možná volá ten detektiv z Moravy. Nebo ji chce Míša sdělit, že nedorazí do práce, protože onemocněla nebo že nedorazí už vůbec. Anebo to je ex manžel, už zase nespokojený s výší vyměřeného výživného na syna.
Na druhém konci pomyslného drátu se ale ozve dost nejistý hlas Nely Adamcové, studentky fakulty společenských věd a toho času brigádnice call centra. Nela nedávno dostala od šéfa první větší zadání - udělat průzkum veřejného mínění na téma spotřebitelské úvěry. Ovšem tak jako u předchozích šesti oslovených, ani u Aleny se toto ráno nesetká s přílišnou vstřícností. “Běž s ňákym výzkumem do prdele,” vzkáže Alena studentce místo pozdravu a přitom nechtěně vrazí loktem do vysoké černovlásky, která se s ní ve spěchu míjí mezi dveřmi autobusu.
“To nebylo na vás,” prohodí Alena. Černovláska ji ale nevnímá, do sluchátek jí právě proudí podcast o prospěšnosti stravování podle Ajurvédy. Kromě toho, na nějaký ten žduchanec si už v životě zvykla.
Dveře se s bouchnutím zavřou a tyto dvě ženy směřují každá za svými záležitostmi. Ani jedna v tu chvíli netuší, že se jejich jména právě objevují na stejné stránce policejního spisu jménem Jiří Nádvorný.
“Ale jo, toho si pamatuju. Jirka, Lukáš a další z té jejich veselé ekonomické partičky. A já jsem tehdá chlastala s nima. Ale to je minulost. Teď už se snažím žít zdravě, starat se o tělo i o duši. Dvanáct kroků a všechny tyhle věci.” Hlas Dany Strnadové, vysoké černovlasé ženy, která právě směřuje z pražských Strašnic na pravidelné setkání podpůrné skupiny Anonymních alkoholiků, se za necelých sedm minut ozývá z diktafonu na policejní stanici ve Zlíně.
Dana vzpomíná s hořkostí v hlase na léta, kdy myslela jen na to, kde a kdy si pořádně přihne. “Když jsem byla poprvý na doléčovacím pobytu v Červeným dvoře, potkala jsem tam jednu holku, která Jirku znala. To byla náhoda!”
V tu chvíli komisař Doubek záznam zastaví. “Tady je to zajímavé” upozorní kolegyni Elišku Pavlátovou a znovu zmáčkne tlačítko Play.
“Ta holka na Jirku na jedné skupinové terapii hrozně nadávala. Teda, tyhle věci se nesmí vynášet, ale ono už je to, počkejte… skoro deset let. A asi při takovéhle příležitosti vám to můžu říct. Cejtim to tak. Prostě jí nějak ublížil. Říkala, že to je zlej člověk, zlá duše. Ale ona byla taková ukázková feťačka a když měla absťáky, tak zlý démony viděla všude. Prej jí většinou sedali na hlavu a na levou nohu.”
“A jak se jmenovala ta holka?” přeruší Danu hlas vyšetřujícího Miroslava Doubka.
“Ježiš, fakt nevim, to už bylo dávno. Měla ale takový vlnitý vlasy a byla i přes ten fet fakt kočka, vypadala jak herečka z nějakýho starýho filmu. Jako Adina Mandlová třeba. Akorát teda, Adina Mandlová na piku.” Dana Strnadová se zasmála. Ve strohé místnosti policejní vyšetřovny je smutek, který ten smích podbarvuje, téměř hmatatelný.
