V momentě, kdy Miroslav Doubek odkládá kelímek od capuccina na benzince u Humpolce, otevírá jeho kolegyně Eliška Pavlátová dveře podkrovního bytu velkoryse vybudované novostavby na okraji Zlína.
Zanedlouho se uvelebí na béžové sedačce v obývacím pokoji s okny situovanými na západ, takže má možnost kochat se podobně nádhernou hrou barev na nebi jako Šimon s Radkou u svých Aperol Spritzů. Ale Eliška teď nechce popustit uzdu svému romantickému já. Naproti ní si totiž právě sedá Martina Nádvorná, bývalá manželka zavražděného Jiřího.
“Po čase mi přišlo, že je to... teda, že to byl… takový dost suchar,” rozpovídá se po chvíli Martina. “Ale já jsem to brala tak, že chlapi prostě takoví jsou. Jako že toho z nich moc nevydolujete a na nějaký povídání o tom, jak se mají a co cítí se vám můžou…” Martina mávne rukou a zakroutí očima. “Dneska to ti mladí řeší pořád, Nikola, moje dcera, ta pořád mluví o tom, co cítí a necítí. Já jsem jiná generace, my jsme na tohle neměli jaksi čas.”
Naštěstí měla Martina čas na Antonia, lektora flamenca, s kterým se seznámila před pěti lety na víkendovém tanečním workshopu v Brně.
“S Antoniem to byl uragán! Takže jak zrovna Jirka žil a co dělal, už jsem neřešila. Vojtovi bylo šestnáct, Nikole dvanáct, no myslím, že to děcka vzaly nakonec v pohodě. S Jirkou už jsme stejně roky žili spíš vedle sebe než spolu.”
U druhého bezkofeinového Laté Macchiata Martina zavzpomíná, jak se s Jiřím v devadesátkách seznámili na studentském majálesu. On byl ve třetím ročníku na ekonomce, ona v prváku na peďáku, obor angličtina a speciální pedagogika. Jiří se pak hned po škole dal na podnikání, založil firmu na výrobu bezpečnostních dveří.
“A já jsem se nakonec nestarala o postižené děti, ale o Jiřího účty ve firmě," prohodí Martina s ironií v hlase. “Ale teď se vracím konečně do oboru. Zakládáme s kamarádkou lesní školku. Třeba se vám to bude hodit!” Energicky podává Elišce vizitku s rozesmátou liškou a skotačícím jelenem.
Pak se Eliška zeptá, jak Jiří reagoval, když se dozvěděl, že si Martina za jeho zády dopřává z externího zdroje toho, na co byl on velice skoupý, tedy nespoutaných projevů vášně. Jiřího reakcí prý bylo “hm” a pokrčení ramen. Potom že následovalo přechodné ticho přerušované výbuchy vzteku a litaniemi výčitek. A zanedlouho se Martina dozvěděla od kamarádky Lídy, že Jiří už měl dávno před tím, než v Brně usazený španělský občan Antonio Torres obul své flamencové boty, aktivní účet na on-line seznamce a nejaktivnější byl v diskuzi Máme rádi velké kozy.
“Já ale stejně nechápu, proč on šel do toho zastupitelstva. Mohl mít klid. On byl takový dost uzavřený. Víte, jako kdyby měl v sobě nějakou zamknutou část, kam někoho jen tak nepustil. Třeba to s tou základkou.”
Eliška zbystří.
“Jiří asi do jedenácti let bydlel v nějaké dědině u Olomouce. Tam chodil do školky a chvíli na základku. A myslím, že tam měl nějaký konflikt s učitelkou nebo něco podobného. Pokaždé, když na tohle přišla řeč, tak to rychle odbyl s tím, že to bylo strašné, že do té školy chodili samí blbci, burani a vidláci. O mrtvých jenom dobře, ale Jiří si občas, jak se říká, neviděl do huby.”
Když pak Eliška odchází, dostane od Martiny Nádvorné kromě tipu na nejlepší latino bar, kam si musí určitě jít někdy zatančit a bezvadně si vyčistit hlavu od své náročné práce, kontakt na jistého Zdeňka Spáčila. Člověka, kterého Jiří kdysi označil stejně jako spolužáky ze základky za vidláka, burana a blbečka. A který dal tehdy rozhodně najevo, že on si něco takového od politika okresního formátu líbit nenechá.
