“Trojka? Nebyl to ten pajzl vedle kolejí?” Lukáš Bláha se usměje a pohladí si zátylek. Vždycky měl ve zvyku drbat se ve vlasech a to gesto mu zůstalo, i když už dávno musel své cherubínské kudrny shodit kvůli plešatění.
Bláhův asistent, vysoký a nezvykle bledý mladý muž, přináší kapitánu Doubkovi kávu. “Druhé kafe během jedné hodiny,” napadá Doubka. “Snad to se mnou nesekne.”
Ale tady už nepije kapslové Extra Crema v zázemí butiku. Sedí ve velkoryse navržené prosklené kanceláři s výhledem na zářící monstranci na kostele svatého Ignáce a povídá si s Lukášem Bláhou. Kamarádem Jiřího Nádvorného.
Osudy těchto dvou mužů se protly 12. září 1994 ve vlaku Dunajská strela, kdy oba dva nezávisle na sobě napadlo zpříjemnit si cestu na zápis do prvního ročníku Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické v Praze lahváčem v jídelním voze. Následně zjistili, že je čeká nejen studium na stejné škole, ale též ubytování v pokojích vedle sebe v třetím patře na koleji Volha.
Lukáš Bláha, nyní regionální manažer tabákové společností, zástupce pro střední a východní Evropu. Při vzpomínce na studentská léta se viditelně zasní a spolu s výjevy někdejšího bujarého života se mu vrací i přízvuk kluka z dědiny na Blanensku zvané Šošůvka.
“Jo, chodili jsme tam s Juró. Tam v té Trojce se zaviralo, až když odešel poslední host. Teda, než se vypotácel nebo ho někdo vyhodil. Ale proč by to Jurovi někdo připomínal takhle po letech? Jako, jednou se tam myslím nějak porval s nějakým borcem za barem, kvuli holce. Ale že by tohle někoho tak sra… pardon, že by to někomu vadilo, po těch..” v duchu počítá, “ třiceti letech?”
A tak se stalo, že z okázalé kanceláře pana Bláhy míří vyšetřovatel Doubek na Jížní město. Podle zběžného pohledu do Googlu to vypadá, že podnik Trojka přestál všechny vichry změn a stále si drží někdejší proslavenou úroveň.
