“Tihle ti bráchové Bláhové,” ukáže Eliška Pavlátová na fotografie Karla a Lukáše, “to je teda dobrá dvojka. Jeden korporátní manažer a jeden jézeďák, co šikanoval souseda svýma sr…” Elišce už se na rtech objevuje ostřejší slovo, ale zarazí se. “Močůvkou,” doplní větu.
Eliška nerada mluví sprostě. Má to tak už od mala, před maminkou a tatínkem ani před paní učitelkou se škaredá slova nepoužívají. Sama na sebe se kvůli tomu trochu zlobí, někdy po zdárně uzavřeném případu a po pár deci bílého zkouší sáhnout po peprnějším výrazu, ale skoro pokaždé se v té chvíli zakoktá.
Vždycky jsem byla taková správňačka, možná právě to mě dovedlo sem? Eliška se rozhlídne po policejní zasedačce. Ve skrytu duše obdivuje ženské, které mají věci víc na háku. Které jsou impulzivnější a vášnivější. Možná bych si opravdu měla jít odfrknout do toho latinoamerického baru, napadne Elišku uprostřed porady. Martina Nádvorná jí přeci ten podnik vehementně doporučovala.
“Takže, ten způsob smrti. Nádvorný byl zabitý jako nějaký kolonizátor v Amazonii. Malým ostrým šípem napuštěným jedem z jihoamerické žáby,” vysvětluje laborant Adam Vymětal. “Chvíli jsme pracovali i s verzí, že jde o novičok. Dneska jeden nikdy neví. Ale jed má na svědomí tenhle roztomilý tvoreček.”
Na tabletu se rozsvítí fotografie drobné žáby s velkýma černýma očima. “Seznamte se, pralesnička strašná. Jeden z nejjedovatějších tvorů na této planetě.” Panu Vymětalovi se ba tváři objeví slavnostní výraz, jako by uváděl předávání Oscarů.
“To někdo dobrovolně chová tyto jedovaté potvory? Mrkneme se, kolik takových bláznů tady je,” řekne Miroslav Doubek. Jeho nadšení z bytosti latinsky nazvané Phyllobates terribilis, jak zní její latinský název, nedostahuje ani náhodou úroveně pana Vymětala.
“Tak kolem stovky, řekl bych. Má je i každá větší Zoo. Ale když chováš pralesničku doma v teráriu, tak přestane být jedovatá. Aby všechno účinkovalo tak, jak má, potřebuješ využít služeb žáby divoké.”
Eliška poslouchá Adamovu malou teraristickou přednášku a přitom drží v ruce okopírovanou starou fotku ze Zlínských novin. Znovu si prohlíží finalistky Miss - Alenu Slovákovou, dnes Zámečníkovou, rozesmátou holku s příšernou trvalou. Marii Liškovou s podobným účesem a šerpou s číslem dvě. A jako třetí Lucii Kozelkovou s výrazem někde mezi překvapením a zděšením.
“Jednička, dvojka, trojka,” řekne Eliška polohlasem.
