“Bláha z Šošůvky, kybl močůvky” zadeklamoval Zdeněk Spáčil a zeširoka se usmál. Seděl u masivního dřevěného stolu v kuchyni ve volné bílé haleně a krk měl omotaný indickou málou. “Šel jsem na něho tenkrát s vidlema, to jo. Býval jsem hodně vzteklý.”
Tak to je ten Spáčil, o kterém mluvila bývalá manželka zavražděného? Kterého Nádvorný nazval blbým buranem?Eliška Pavlátová si znovu připomněla, jak odlišná může být představa od reality. Na chvíli se zadívala z okna. Na vzrostlé třešně a jabloně se žloutnoucími listy v podzimním slunci.
“Vidíte to hospodářství? Snažím se žít v souladu s přírodou. Dám vám pak pár jablek, uvidite sama,” zachytil pan Spáčil její pohled. “Pěstuju zeleninu, všechno organické. A ten Bláha mi sem normálně pouštěl sračky z toho jejich družstva.”
“To mluvíte o Lukáši Bláhovi?” zeptala se Eliška. Kolega Doubek na poradě vyprávěl o návštěvě v tabákové firmě a představa, že ten stejný vymydlený týpek Bláha chodí zde po poli a vylévá hnůj k sousedovi, jí přišla komická,
“Myslim jeho bráchu, Karla.” vyvedl jí hned Spáčil z omylu. ”Znáte to, já na bráchu, brácha na mě! Je to všecko jedna verbež. Na magistrátu měli toho svého Jiříčka a ten zase měl své kamarády kdo ví kde. Takže když jsem ty sračky řešil po dobrým, nikam to nevedlo.”
“Tak jste to řešil po zlým?” zeptala se policistka.
“Jenom jsem tomu estébákovi párkrát pohrozil vidlema. Víte, že u nich byl? U těch hajzlů estébáckých? Však se podívejte do Cibulkových seznamů.”
Zdeněk Spáčil už se nadechoval, že Elišce Pavlátové, která evidentně patřila ke generaci narozené až po Sametové revoluci, osvětlí, co to bylo StB. Pak si ale uvědomil, že mluví s policistkou a že to, co tak rád provozoval a o čem se nedávno dozvěděl, že dnešní mladí nazývají slovem mansplaining, by asi v této situaci nebylo úplně vhodné. Zvlášť pokud nechce touto konverzací trávit víc času, než je nezbytně nutné.
“Prý jste na pana Nádvorného jednou křičel, že ho utopíte v té močůvce. Je to tak?” zeptala se Eliška a tak vytrhla Zdeňka z přemýšlení o tom, jestli stihne svým dvěma klukům, Matýskovi a Péťovi, ukázat, jak se staví draci z jemného papíru a špejlí. Dnes ráno jim to slíbil.
“Byl jsem horká hlava, jak jsem říkal. Ale teď se učím být v klidu. Však karma si je najde. Všecky tři.”
Jakmile Eliška uslyšela číslo tři, zpozorněla. Prohlížela si Zdeňka Spáčila pozorněji. Jeho zapadlé oči, malé černé škvírky.
“Jednoho už si našla,” dodal Spáčil. “To vám řeknu na férovku, neměl jsem ho rád. Toho Nádvornýho. Byl to takovej zákeřnej křivák už odpohledu. Ale víte co? Ten můj problém se nakonec vyřešil sám. To slavné družstvo šlo už někdy na jaře do exekuce a teď to koupili nějací Holanďani. A já mám klid. Tak proč bych ho chtěl zabíjet právě teď?”
“Tati, poď už!” do místnosti vběhl Matěj, asi sedmiletý kluk. Všimnul si Elišky a zarazil se s pusou dokořán.
“Chceme ještě stihnout udělat ty draky,” vysvětlil Zdeněk Spáčil. “krásně fouká vítr.”
Když se ho pak Eliška zeptala, co dělal 12. září večer, pomalu vstal. Otevřel okno a ukázal rozmáchlým gestem nad nazlátle zbarvený ovocný sad. “Vidíte tamten kopec? Tam chodím meditovat. Tam jsem seděl celý večer a pak se vrátil domů.”
Přesně v tu chvíli, kdy Eliška položila návaznou otázku, jestli mu někdo může jeho meditační večer dosvědčit, startovalo z londýnského Heathrow letadlo. Jedním z pasažérů byl i český občan Jan Kozelka. Jak letadlo nabíralo rychlost, opřel se o sedadlo a chvílemi na prázdno polykal, aby vyrovnal tlak v uších. A když se tento Boeing mířící do Toronta prodral vrstvou mraků a okolo se rozlila ostrá záře a letadlo dál směřovalo po blankytném nebi na západ, poprvé za neskutečně dlouhou dobu se hlasitě a nekontrolovaně rozplakal.
