Následujícího dne se počasí změní. Od severu zafouká ostrý vítr a nad Prahou se zatáhne. Tobiáš Zámečník, Alenin třináctiletý syn, si mikinu konečně doopravdy zapne. To ale neznamená, že ráno proběhne bez debat o tom, jak je důležité držet prst na tepu módních trendů.
“Potřebuju nový boty,” oznamuje věcně Tobiáš, ”tyhle jsou děsný.” A nohou ležérně ukáže na Najky povalující se u botníku. Alena na botách nevidí nic závadného, nejsou kupodivu ani moc okopané. “Už jsem se koukal, jaký bych chtěl,” ukazuje na telefonu fotku z e-shopu a Alena zalapá po dechu. “Pět a půl tisíce?” Už má na jazyku, ať si Tobiáš napíše svému otci, že ten mu takových bot určitě koupí hromadu, ale nakonec se ovládne.
Ještě si chvíli vyměňují názory ohledně toho, kolik procent domácího rozpočtu je vhodné věnovat prchavým výstřelkům módy a že za pár let ať jde mladý muž na brigádu a uvidí, jestli se mu bude chtít utrácet za zbytečnosti. Jenomže čas letí a Alena si uvědomí, že tak jako včera, i teď poběží na zastávku autobusu na poslední chvíli a bude ráda, když si před otevřením butiku stihne dát cigáro. Takže houkna na syna "Konec diskuze, dělej, ať taky nejdeš pozdě!" On neochotně přehodí batoh přes rameno a práskne za sebou dveřmi. Před vchodem paneláku se jejich cesty rozdělí. Tobiáš jde pár bloků k základce, Alena na zastávku.
Přijíždí stotřicetšestka. Alena si sedá do poslední řady k okýnku. Když jsem jezdila do školy, tak “na zaďáku” seděli největší frajeři, napadne ji. Třeba Jirka Nádvorný. Byl jen o rok starší, ale jí tenkrát připadal jako z jiné galaxie. Měl už ve druháku walkmana Sony a džísku se cvočkama.
Alena se zase zasní. Tak jako ten den, kdy ji Jiří požádal na Facebooku o přátelství. A než ho pes Fredy nalezl v parku mrtvého.
Ve vzpomínkách se vrátí do roku 1993. K tomu večeru, kdy získává zlatou korunku v Hotelu Moskva. Stojí na pódiu a celá září štěstím. Kamarádky tleskají, pár holek se kysele ušklíbá. Závist je sviňa, pomyslí si Alena, královna krásy, s neskrývaným uspokojením. Objímá se s Maruškou z áčka, která získala korunku stříbrnou. Pak se koukne na holku, která se umístila třetí. Netuší, kam si ji zařadit, nezná ji ani od vidění. Jen ví, že se ta holka jmenuje Lucie. Ale protože je důvod slavit a setřást ze sebe stres ze soutěže, obejme i ji. Lucie je trochu překvapená, ale pak Aleně objetí oplatí. Pak se Lucie koukne k hloučku kluků, kde uprostřed sedí Jiří, a na okamžik strne. Je to tak očividné, že si toho všimne nejen Alena, ale i mistr taneční zlínské školy, který pro tento večer zastává funkci konferenciéra. Ten prohodí něco ve smyslu, že bronzová soutěžící nejspíš uviděla v sále ducha z doby bronzové a pak svému vtípku zasměje jako jediný v místnosti. Potom dýdžej pustí píseň Miss Moskva od Jiřího Korna a refrén “Dáša, Máša, Duňa, Sáša” se Aleně zaryje do uší.
A jako kolovrátek jí zní v hlavě i teď, o třicet dva let později, když v autobuse sto třicet šest směřuje k zastávce Strašnická.
